Domácí vzdělávání pod vedením zkušených pedagogů
| Prohlížíte: Slovník pojmů |

Bloomova taxonomie kognitivních cílů

Bloomova taxonomie je teorie vzdělávacích cílů nazvaná podle amerického psychologa vzdělávání Benjamina Blooma, která se používá pro koncepci moderního plánování výuky a tvorby kurikula.
Charakteristiky vzdělávacích cílů, od nejnižších po vyšší:
znalost: žák zopakuje, naučí se zpaměti, vyjmenuje...
porozumění: žák pojmy umí vysvětlit, zdůvodní...
aplikace: žák své znalosti použije k řešení situace, najde, vypočítá...
analýza: žák na základě znalosti určí vhodné řešení, odhalí chybu, porovná...
syntéza: použije znalost v nové situaci - vytvoří hypotézu, zorganizuje, zkombinuje...
hodnocení: žák si vybere postup (posoudí) jak vyřeší problém, uvede do souvislosti, obhájí
tvoření: žák na základě poznatků vytvoří alternativní, nové řešení

Daltonský plán

„Dalton není ani metoda ani systém. Dalton je vliv.“

Helen Parkhurstová

Základními principy Daltonského plánu jsou získávání samostatnosti (učím se zodpovědnosti za svoji práci, učím se spolupráci v týmu), plánování práce (mám možnost volby časového plánu i tempa), získávání zdravého sebevědomí (dítě se naučí zhodnotit svoji práci dle kritérií a cíle, na jejichž stanovení se podílí), trvalejšího upevňování vědomostí (zapamatuji si více, když k poznání dojdu sám a z vlastního zájmu),  rozvíjení vlastní tvořivosti. Děti si v plánu vybírají, kterému předmětu se budou v konkrétním bloku věnovat a poté plní úkoly (povinné, volitelné a tzv. extra úkoly navíc) z příslušného pracovního listu. Využívají přitom literaturu, pokud si neví rady, požádají o radu nejprve spolužáka, až nakonec učitele. Pro snadnou sebekontrolu bývají řešení ve třídě k dispozici a děti si splnění zaznamenávají, díky čemuž vidí i učitel kolik a jaké práce komu zbývá. Hotové práce se obvykle zakládají do portfolia.

Jenská škola

Jenská škola je společenství s rodinnou atmosférou, poskytuje přirozené a podnětné prostředí pro svobodný rozvoj. Třídy mají charakter dětského pokoje, hodnocení je slovní. Děti pracují v  kmenových skupinách spojujících vždy 2-3 ročníky (starší dělají tutory mladším), ale na některých úkolech z týdenního plánu pracují ve skupinách podle úrovně – podle individuální zralosti. Specializují se prostřednictvím volitelných předmětů.

Běžnou metodou Jenské školy je rozhovor (ranní kruh, rozhovor k projektovým tématům, organizační rozhovor o týdenní plánu v pondělí ráno a reflexe v pátek na konci vyučování), hra (od volné hry v herně po hry didaktické), práce (úkoly a aktivity nastavené jako situace či problémy vybízející k aktivitě, aplikaci poznatků, spolupráci, učitel s žákem prochází splněné úkoly, společně vyhodnocují úroveň dosažení cíle, hledá s ním příčiny neúspěchu, aby se příště práce dařila – posiluje se tak vlastní zodpovědnost žáka.), slavnost (slavnosti rána, narozenin či Vánoc, dramatická představení, přijímání nových žáků)

Kritické myšlení

Základním rámcem v tomto programu je tzv. třífázový cyklus učení. Evokace (každé učení začíná tím, že žáci shrnou, co o tématu vědí, co si myslí a také formulují nejasnosti a otázky, které k tématu mají a na které chtějí hledat odpověď), uvědomění si významu (konfrontace žákova původního konceptu se zdrojem nových informací) a reflexe (žáci přeformulují své chápání tématu pod vlivem nových informací i diskusí se spolužáky, uvědomí si, co nového se naučili, které z původních představ se jim potvrdily, které naopak vyvrátily).
Hlavním cílem programu je, aby se žáci stali samostatnými mysliteli a čtenáři, kteří se dokážou na věci dívat z různých úhlů pohledu, jsou zvídaví a dokáží informace vyhodnocovat kriticky. Mezi používané metody patří volné psaní, párová diskuse, párové čtení, učíme se navzájem, klíčová slova, řízené čtení s předvídáním, diskusní pavučina, brainstorming, myšlenkové mapy, podvojný deník, poslední slovo patří mně, grafická schémata různých typů, I.N.S.E.R.T., kostka, pětilístek. 

Meziválečný odkaz

Inspirující je pro nás zejména nadšení pedagogů, s kterým se nebáli jít do vlastních projektů, které ač se třeba neujaly, zanechávaly v žácích silný zážitek na celý život.  Reagovali na nespokojenost se stavem školství a vytvářeli projekty šité na míru dětem i sobě. Bylo to bouřlivé období hledání pedagogické reformy, ale také např. znovuobjevování odkazu J. A. Komenského a formulování principů výuky, které dnes považujeme opět za důležité, např. užší spolupráce s rodinou, kooperace ve třídě, činnostní učení, vnitřní motivace dětí, projektové vyučování, žákovská samospráva, individuální přístup. Reforma dále poukázala na to, že pedagogika nemůže ustrnout jen u definičního vymezení typu „pedagogika je věda o výchově", a odlidštěné systematizace poznatků, byť ve formě dokonalých kategoriálních systémů. Jeden citát za všechny:


„Chceme děti učiti ctnostem, ale nedáme jim jednati, nýbrž mluvíme k nim
slova, chceme je učiti pracovitosti, ale nedáme jim pracovati, nýbrž mluvíme
k nim slova, chceme, aby poznaly řád a zákony zevnějšího světa, ale nedovolíme
jim zevnější svět pozorovati, aby se zanítily silou mladistvé duše pro krásno
a dobro, ale zavřeme je do čtyř školních zdí a mluvíme k nim opět slova".


„Škola nesmí zapomínat u žáků pěstovat smysl pro krásu, umění a charakter. Učiteli ve škole nemůže jít o to, čemu učí, nýbrž jak se žáci učí. Prvořadým úkolem je osvojit si „metodu myšlení a směřování, aby každý člověk, když je toho potřeba, mohl rozřešit daný praktický problém". Učitel není jen učitelem, je živým příkladem. Musí nejen „učit", ale i „učit se hledat pravdu".
(Josef Úlehla, Rozpravy metodické, 1929)

Pedagogický konstruktivismus

Pro konstruktivisty je důležitější porozumění než zapamatování. To, že žák odpovídá správně na otázky učitele ještě neznamená, že látce skutečně porozuměl. Podle konstruktivistů je učení velmi složitým psychologickým a sociálním procesem. Dítě si již v předškolním věku vytváří vlastní obraz o světě – vytváří si prekoncepty. Cílem vyučování je, aby žák dostal příležitost opustit tyto naivní prekoncepty a mohl je rekonstruovat tak, aby byly v lepším souladu s realitou. Konstruktivistická výuka je založena na získávání nových zkušeností, jejich porovnávání se zkušenostmi starými a organickém začleňování do vlastních mentálních struktur. To probíhá nejen na úrovni jednotlivce, ale i celé třídy. Když žáci navzájem porovnávají vlastní naivní prekoncepty, zjišťují, že ostatní se na stejnou věc mohou dívat jinak.  Konstruktivistická výuka musí být z principu výukou činnostní a uplatňují se při ní metody kritického myšlení.

Portfolio

Portfolio je uspořádaný a komentovaný soubor vybraných materiálů. Žákovské portfolio vzniká v procesu učení, učitelské je pak odrazem profesní cesty. Vzniká sběrem, tříděním, průběžnou reflexí a sebehodnocením materiálů. Děti své portfolio sdílí, prezentují a obhajují, díky tomu se stává funkčním nástrojem rozvoje a prokazování celé řady klíčových a předmětových kompetencí. Zvláště umožňuje rozvíjet kompetence k sebereflexi a sebehodnocení – zamýšlení se nad sebou a svými postupy v běhu času. Zahrnuje popis jevu, analýzu klíčových prvků, vysvětlení, srovnání, hodnocení, syntézu, prognózu a stanovení dalšího postupu. 
Základním cílem při "přezkoušení" na základě portfolia (TŮMOVÁ) je ověřit, zda:
1. žák v příslušném období byl vzděláván;
2. došlo k rozvoji dovedností a vědomostí;
3. dosáhl odpovídajících výsledků;
4. probíraná látka odpovídá osnovám vybraného vzdělávacího programu;
5. rodičem navrhované hodnocení je v souladu se skutečností.
Hodnocení probíhá 2x ročně - vždy před vysvědčením. Na hodnocení přinese osoba vzdělávající návrh vysvědčení. Ten, kdo provádí hodnocení žáka, návrh vysvědčení buď schválí bez úprav, nebo v něm doporučí nějaké změny.
Metodička Hana Tůmová si na hodnocení jednoho žáka vyhradila jednu hodinu, z toho přibližně polovinu doby na rozhovor s ním a druhou polovinu rozhovor s rodiči. Rodiče mohou být (a obvykle jsou) účastni rozhovoru metodičky s žákem. Při vlastním hodnocení pak žák, za případné dopomoci vzdělávajícího (rodiče), vypráví nad donesenými materiály o průběhu vzdělávání. Více o zkušenostech s portfoliovým hodnocením najdete zde.

Problémové učení

Za nejpropracovanější z heuristických strategií je obecně uznávaná problémová metoda, která byla vytvořena otcem pragmatické pedagogiky J. Deweyem. Podstatou problémové metody je nesdělování hotových poznatků žákům, vedení žáků k tomu, aby samostatně nebo s pomocí učitele odvodili nové poznatky vlastní myšlenkovou činností. Téma je předkládáno jako problém, žák narazí na něco, co nemůže vyřešit jen s použitím dosavadních poznatků, ale je zapotřebí intenzivní myšlenkové činnosti. (Jak by to šlo vyřešit?) V problémovém vyučování je spojena objevitelská činnost žáků s osvojováním poznatků. 

Projektové učení

Jedná se o konstruktivistický pedagogický přístup, jehož cílem je učení na bázi průzkumu, či výzkumu témat, která jsou skutečná, zajímavá a důležitá pro každodenní život žáka. Například: žáci mohou mít za úkol sledování kvality vody v místní řece, na základě kterého získají informace o životním prostředí jejich okolí a problémy, které je ovlivňují. Mnohem více než samotné učení se různým vědním oborům se  při projektové výuce učí děti pracovat v týmu a tím se učí přijímat zodpovědnost v rámci společnosti. 

Standardy ISSA

K nalezení zde. Jedná se o dokument mezinárodní organizace Step by step (u nás program Začít spolu) "Kompetentní učitel 21. století."

Tvořivé a činnostní učení

Výzkumy švýcarského vývojového psychologa J. Piageta potvrdily, že manuální činnosti dětí s předměty jsou nezbytným základem pro úspěšný rozvoj logického a operačního myšlení. Vědecky tak prokázal tezi J. A. Komenského formulovanou pár set let před tím: „Šikovnost rukou se mění v šikovnost myšlení.“ Piaget dále doložil, že rozvoj citů a vztahů žáka není možný bez rozvinutého logického a operačního myšlení. Pro rozvoj operačního myšlení žáků je zvlášť důležité odkrývání vztahů mezi věcmi na základě manipulace s nimi, tj. přidávání, ubírání, řazení, přemísťování předmětů, proto má žák dostatek příležitostí manipulovat s didaktickými pomůckami. Objevuje tak  nové poznatky, osvojuje si nové dovednosti, objevují principy, jevy a souvislosti mezi nimi.